Značku Renault založil v roce 1898 Louis Renault (1877-1944) za finanční pomoci svých bratrů Fernanda a Marcela. Jeho prvním automobilem byl lehký vozík s jednoválcovým motorem De Dion Bouton. Louis s ním několikrát zdolal strmé stoupání na vrchol pařížského Montmartru a sklidil obdiv svých přátel. Ještě před první světovou válkou vyráběl Renault automobily s litrovým dvouválcovým motorem a po válce kompaktní čtyřválcový typ GS. V roce 1925 rozšířil nabídku

malých vozů Renault NN poháněný čtyřválcem 950 cm³. Tento úspěšný model se vyráběl až do roku 1929. V roce 1937 měl premiéru kompaktní model Juvaquatre s litrovým čtyřválcem a samonosnou karoserií podobající se Opelu Kadett.

V roce 1939 inicioval Louis Renault vývoj malého lidového vozu s motorem vzadu, zřejmě inspirován německým KdF (později VW Brouk). Během války vyráběl Renault v okupované Francii nákladní vozy a opravoval německé tanky a náklaďáky. Jakýkoliv vlastní vývoj Němci zakázali. Skupina nadšenců vedená Fernandem Picardem, Charlesem Serrem a Jean-Augustem Riolfem ale tajně pokračovala ve vývoji a v roce 1942 postavila a odzkoušela první prototyp s hliníkovou dvoudveřovou karoserií a čtyřválcovým motorem 760 cm³. Tvarově se dost podobal Broukovi, světlomety měl ale zabudované v přídi před kapotou. Druhý prototyp měl ještě dvoje dveře, ale jeho základní rysy už dostaly podobu sériového provedení. Teprve třetí prototyp (1945) měl čtyři dveře se závěsy ve sloupku B. Testoval jej sám Ferdinand Porsche a doporučil jeho sériovou výrobu.

Bombardováním značně poničené továrny v Billancourtu a v Le Mans se po válce s obtížemi obnovovaly. Louis Renault byl obviněn z kolaborace a po krátké internaci koncem října 1944 zemřel. V lednu 1945 vydal generál Charles de Gaulle výnos o znárodnění automobilky Renault a šéfem se stal odbojář Pierre Lefaucheux. Výroba osobních Renaultů byla obnovena v lednu 1946 předválečným modelem Juvaquatre s litrovým motorem

a čtyřdveřovou karoserií. Novinkou byly jen kapalinové bubnové brzdy Lockheed. Kromě sedanu, jehož výroba skončila v létě roku 1948, se dál vyráběla dodávka a od podzimu 1950 také třídveřové kombi. Od roku 1954 se do kombi Juvaquatre montoval čtyřválec z Renaultu 4 CV.

Želvička se rozjíždí

Na prvním poválečném pařížském autosalonu v říjnu 1946 se konečně představilo veřejnosti sériové provedení malého Renaultu, nazvaného 4CV podle zařazení vozu do daňové třídy podle objemu motoru. Francouzi mu ale brzy začali říkat hrudka másla (la motte de beurre), kterou vozidlo připomínalo nejen tvarem karoserie, ale i barvou, neboť většina vozů z počátku sériové výroby byla nastříkána pískově žlutou barvou z německých vojenských zásob. U nás ale vůz dostal trefnější přezdívku želvička.

 

Renault 4CV poháněl kapalinou chlazený čtyřválec Ventoux s rozvodem OHV a objemem válců 760 cm³. Motor uložený podélně za zadní nápravou měl výkon pouhých 12,5 kW (17 k) při 3500 otáčkách. Poháněl přes třístupňovou manuální převodovku zadní kola. Chladič byl umístěn před motorem za zadními sedadly

a přívod vzduchu

zajišťovaly otvory v zadních blatnících. Voda se do chladiče dolévala otvorem s ozdobnou zátkou pod zadním oknem. Palivo v nádrži pod zadním sedadlem se mohlo doplnit jen po otevření víka motorového prostoru. 4CV měl všechna čtyři kola nezávisle zavěšena a odpružena vinutými pružinami.

Čtyřdveřová karoserie želvičky byla o 40 mm vyšší než činila její šířka (rozměry

3663 x 1430 x 1470 mm, rozvor 2100 mm). Přední dveře se otevíraly dozadu (později se jim říkalo sebevražedné dveře), zadní normálně dopředu. Příď zdobilo šest vodorovných ozdobných lišt a do vystouplých přišroubovaných blatníků byly vpředu zakomponovány světlomety (na jejich malou výšku nad zemí musela být udělena výjimka) a vzadu koncová světla

. Jednoduchý interiér měl uprostřed palubní desky rychloměr, ke kterému byly později přidány po stranách další dva přístroje. Před spolujezdcem byla malá uzavřená schránka na drobnosti. Vůz s pohotovostní hmotností necelých 600 kg dosahoval stokilometrovou rychlost a spotřeboval kolem 6 litrů benzinu na 100 km.

Úspěch na trhu

Po pařížské a ženevské premiéře se sériová výroba Renaultu 4CV rozběhla od srpna 1947 a okamžitě si získal velkou popularitu. Do poloviny roku 1949 se vyrobilo 37 tisíc kusů a 4CV se stal nejprodávanějším vozem ve Francii. Výroba nabírala na obrátkách a v dubnu 1954 byl vyroben půlmiliontý vůz. Nejvyššího počtu vyrobených vozů dosáhl v roce 1955 (přes 138 tisíc kusů) a milion jako první francouzský vůz překročil na konci roku 1958. To se už (od roku 1956) vyráběl o něco větší model Dauphine. Poslední Renault 4CV opustil bránu továrny v Bilancourtu 6. července 1961 a počet vyrobených vozů se zastavil na čísle 1 105 547. Nástupcem se stal Renault 4 se stejným motorem, ale praktičtější karoserií. V letech 1955 až 61 se želvička dovážela i k nám (celkem se jich dovezlo kolem pěti tisíc) a získala si zde značnou oblibu.

 

Renault 4CV byl úspěšný i za hranicemi Francie. V letech 1951 – 61 se vyráběl ve Španělsku v továrně FASA ve Valladolidu a pod značkou Hino 4CV dokonce i v Japonsku (přes 50 tisíc kusů). Montáž vozů probíhala např. ve Velké Británii, Belgii, Austrálii a v Jihoafrické republice.

Evoluce

Začátkem roku 1950 se k základnímu provedení přidala verze Décapotable s plátěnou skládací horní částí střechy

. Na podzim téhož roku se objem čtyřválce snížil na 747 cm³ a výkon stoupl na 15,5 kW (21 k). Rychlost vozu se tím zvýšila na 110 km/h. V roce 1953 došlo k několika úpravám karoserie. Na přídi bylo šest úzkých lišt nahrazeno třemi širšími a malý zavazadlový prostor vpředu se trochu zvětšil přemístěním akumulátoru dozadu a umístěním náhradního kola do svislé polohy.

 

Pro modelový rok 1956 dostal Renault 4CV novou palubní desku s oválným přístrojovým panelem před volantem. O rok později byly šroubované disky kol s pěti otvory nahrazeny plnými lisovanými (stejné měl i model Dauphine).

Malý sportovec

I když se to nezdá, uplatnil se Renault 4CV také v motoristickém sportu. V roce 1949 a 1951 vyhrál svoji třídu na Rallye Monte Carlo a v roce 1951 také na 24hodinovém závodu

v Le Mans. S malými Renaulty jezdil například pozdější zakladatel značky Alpine Jean Rédélé a Francois Landon, který se stal vedoucím závodního oddělení Renaultu. Sportovní verze R1063 měla odlišný vačkový hřídel, zvýšenou kompresi a dvojitý karburátor Solex, takže výkon motoru stoupl na 23,5 kW (32 k). V roce 1952 dosáhl speciálně karosovaný Renault 4CV na závodní dráze Montlhéry osmi rychlostních rekordů ve své kategorii. Dosáhl průměrnou rychlost přes 172 km/h. Podvozek 4CV se stal v roce 1955 základem sportovního kupé Alpine A-106.

 

Malé Renaulty prokázaly svoje kvality na dálkových jízdách

. Šest vozů Renault, mezi nimi dva vozy 4CV, projely v roce 1951 úspěšně trasu z Alžíru do Kapského Města, dlouhou 16 tisíc km. Jeden Američan zase projel s manželkou trasu z New Yorku do Los Angeles a zpět průměrnou rychlostí 75 km/h a překonal rekord Chrysleru. Sympatická želvička se zapsala do historie

a právem byla vybrána mezi sto aspirantů na titul Auto století.